Od zrození ke smrti – 11. díl: Brána třetí – SMRT

Mohlo by se zdát, že jsme v listopadovém čísle téma smrti naprosto vyčerpali. Mohlo by vám také připadat, že je toto téma do času adventního, vánočního, ba dokonce pohádkového naprosto nevhodné. Mohli byste mít pocit, že se tentokrát mohu se smrtí obrátit k východu, potichu za sebou i za ní zavřít dveře a vy budete mít blahý klid provoněný cukrovím a osvícený desítkami nejroztodivnějších světel. Ale to já zas ne.

Anebo ano, obrátím se k východu a budu ráda, když se ke mně přidáte.

Mám velmi ráda příběhy Buddhy a také ten, ve kterém dosáhne věku osmdesáti let a nazná, že už udělal vše, co je v jeho silách, aby pomohl ostatním. Naučil je žít s láskou a s odvahou, a tak nastal čas jim také ukázat, jak beze strachu opustit tento svět. Zavolá tedy svého sluhu a společně odejdou do vesnice, ve které vyrůstal. Tam ulehne mezi dva stromy a přihlížejícím řekne: „Pamatujte, co jsem vás učil. Chtivost, nenávist a nevědomost jsou příčinami všeho utrpení. Všechno dříve či později podlehne změně, takže na ničem neulpívejte. Zcela se odevzdejte pročišťování své vlastní mysli a objevení trvalého a skutečného štěstí.“ Poté se otočí na pravý bok, pravou rukou si podloží hlavu, zavře oči a naplněn mírem odejde z tohoto světa.
Je to příběh, který mnozí považují za pohádku, a zároveň je v něm zachycená forma smrti, která je přirozená a od které je naše společnost většinou na hony vzdálená. Nedávno mi někdo vyprávěl příběh o své téměř stoleté babičce, která jednoho dne odložila brýle, ve kterých jindy i spala, se slovy, že už je nebude potřebovat. Poté prý ještě celý den cosi poklízela a večer vyzvala své nejbližší příbuzné, aby opustili světnici, ve které s ní pobývali. Příbuzní žádosti babičky nějak nedbali, a tak se po nějaké době převlékla na spaní, a ještě než ulehla, posadila se na postel a zazpívala tři písně, které do té doby nikdo z jejích blízkých neslyšel. Ulehla… a ráno již nevstala. Hezké, ne?

Přemýšleli jste někdy o tom, proč je kolem smrti tolik strachu? Z workshopů, které provázím a které jsou zaměřeny na práci s předky, rodovou linií, ale i smrtí, vím, že mnohdy je to proto, že jsme už jako děti neměli možnost toto téma nějak uchopit, přijmout, pochopit… Že mnohým z nás nebylo podáno tak, aby nás nestrašilo, ba naopak, aby nás zaujalo a brali jsme ho ve své zdravé podobě jako smysluplnou a přirozenou součást života. Během konstelací, které rovněž děláme, má plno lidí tendenci před smrtí utíkat, schovávat se nebo se jí zkrátka a dobře nevěnovat. V jedné z konstelací se z přítomné ženy stala na chvíli holčička, která se postavy zastupující smrt ptala: „A můžu si tě třeba pojmenovat? Proč se jmenuješ vlastně smrt, mně se to nelíbí.“ „Můžeš si mě pojmenovat, jak chceš, jsem tvoje a budu přesně taková, jakou si mne uděláš,“ odpověděla smrt. „A můžu ti říkat třeba Raťafunda?“ zazněla další otázka. „Můžeš,“ řekla smrt. Ve chvíli, kdy si žena-holčička smrt pojmenovala po svém, otevřela se také tomu jí naslouchat. Dospělé ženě se v tu chvíli velmi ulevilo a dosavadní
strach, který ji před konstelací paralyzoval, byl pryč. Někdy stačí tak málo. Hrát si i s tématy, která bereme příliš vážně a tím si zavíráme cestu před možností je vidět a chápat v jiném světle.
Před dvěma a půl tisíci lety přišel Buddha na svět za zpěvu svojí maminky. A protože i já jsem přivedla tři z našich pěti potomků na svět za zpěvu posvátných písní, vím, že „pohádka“ o Buddhově smrti může být realitou.

Pro naše děti je třeba tenhle příběh velmi srozumitelný a přijatelný. Když jednou na podzim zemřela moje babička, naše tehdy osmiletá dcera měla ve stejný den večer velikou prosbu. Přála si, abychom se s ní všichni podívali na pohádku o Popelce. Nestačilo jí tu pohádku zhlédnout jen tak na monitoru, roztáhli jsme tedy veliké plátno a film pustili z dataprojektoru. Byla to stejná pohádka, kterou moje babička milovala. Hleděli jsme na ni, když jsem byla malá, spolu s ní i dědou, v domě provoněném kaprem a salátem, každé Vánoce. Dědu k slzám dojímala píseň Karla Gotta Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? a babičku tím zase dojímal děda. Tohle ovšem naše dcera nevěděla. Náhoda? Nemyslím si.
Tak krásné a veselé, přátelé! A až přijde ten správný čas, tak krásný a třeba i veselý a prozpívaný průchod branou, které říkáme smrt. A jak pravil Buddha: „Ať jsou všechny bytosti štastny.“ A já dodávám – o Vánocích, při příchodu na svět i odchodu z něj. Haleluja.

P. S.: A pokud ještě nemáte všechny dárky pod stromeček, je tady tip na knížky, které pojednávají o smrti a jsou určené právě dětem. Jsou stejné tématem, ale každá smrt uchopuje jinak. Některé jsou realistické, vysvětlují a popisují, jiné vyprávějí pomocí obrazů, jinotajů, poodkrývají a naznačují. V některých vystupují lidé, v jiných zvířata či hračky. Některé jsou skutečným příběhem, jiné spíše pohádkou. Ale krásné jsou všechny: Anna a Anička – Martina Špinková, Návštěva malé smrti – Kitty Crowther, Myši patří do nebe – Iva Procházková, Anton a Jonatán – Jostein Gaarder, Anna a Anna – Charlotte Indenová a mnohé další.

Článek jsem napsala pro Pravý domácí časopis a v originále si ho můžete přečíst zde.