Tam, kde lišky nedávají dobrou noc

Žijí v malé vesničce, o které by se dalo říct, že zde dávají lišky dobrou noc. Manželé Věra a Pavel Liškovi rozhodně v žádném liščím doupěti zalezlí nejsou. Jsou spolu přes dvacet let, mají tři děti a výtvarný ateliér. Mimo jiné provádějí výzdoby interiérů v nemocnicích, školkách, školách, dětských domovech… Přeměňují staré na nové a ze své společné práce mají radost. A protože, jak už to tak bývá, na zkrášlování prostor a vytváření barevnějšího světa pro děti nebývají peníze, založili neziskovou organizaci Duhový domov. Pod její hlavičkou pořádají velkolepé společenské a kulturní akce. Díky nim jsme se mohli v uplynulých letech v jedinečném areálu hospitálu Kuks setkat třeba s Divadlem bratří Formanů, s Jardou Duškem, Jurou Pavlicou a mnohými dalšími.
Představte si několikadenní liják s vichřicí, která odnáší cokoliv, co jí přijde do cesty. Zahrady zůstávají bez stromů, trampolíny poletují vzduchem a na nádvoří magického zámku se odehrává
ještě magičtější představení. Atmosféra, která by se dala krájet, v hledišti desítky statečných, vybavených trpělivostí, tolerantností, ochotou k sebeobětování a pláštěnkou. Pomocí loutek, stínohry, výtvarné dekorace i působivého hlasu a hudby ožívají karavany velbloudů, otevírají se brány velkolepého paláce a pod nebem plným hvězd se rozprostírá nedozírná krajina pouště. Pro malé i velké diváky, herce i organizátory několikanásobný adrenalin. Sedíme s dětmi pod dekou, Matěj Forman všem roznáší horký čaj… a to vše se směsicí různých pocitů sledují Věra a Pavel. Vyvrcholení desítek hodin práce a spolupráce všeho druhu. Díky počasí nikdo netuší, zda se představení dohraje až do konce… a přitom vše začalo tak idylicky. Jahodovými knedlíky na zahradě bývalého letního sídla baronky. Ale popořadě:-)

Během kulturních akcí, které organizujete, vás většinu času potkáváme spolu. Spolu tvoříte ve vašem výtvarném ateliéru, společně přetváříte interiéry… Žádné nástupy v šest ráno do práce, „rodinný“ víkend a čas od času pár dní „společná“ dovolená. I teď v dopoledních hodinách sedíme ve čtyřech nad prostřeným stolem. Nikdo nikam nechvátá. Pavel: Tvoříme spolu. My už jsme spolu strašně dlouho a stále nás to baví. Můžeme se na sebe spolehnout. Věruška je komunikátor, všechno domluví, já jsem schopný udělat plno práce v jiných oblastech. Všechno funguje. Čas od času pracuji sám. Restauruji třeba dřevěné podlahy, což je tvůrčí práce, u které si dost vyhraji. Baví mě. Sám si tahám všechny ty stroje, sám jsem třeba celý den, ale není to taková radost, jako když děláme spolu. V naší partnerské práci je přesah. Je tam úplně jiná energie, euforie, nadšení… i když se občas dohadujeme. I když Věrka někdy řekne: „Tohle uděláš,“ a já jí řeknu, že to nejde. A ona říká: „A to jde.“ Nakonec zjistí ona, že to nejde, nebo já, že to jde… Ale tahle možnost být spolu je to, co nás baví nejvíc.

Dnes vás zná spoustu lidí jako výtvarníky, organizátory kulturních akcí, zakladatele neziskové organizace Duhový domov… Jak to všechno začalo?

Věra: My jsme dlouho cestovali, a když už jsme někde pracovali, tak jsme vždy byli takoví vedoucí. Pavel dělal vedoucího výroby, vedli jsme spolu hotel. Vždycky jsme měli hodně peněz, velkou zodpovědnost. Rozhodnutí změnit stávající životní styl nastalo v době, kdy Pavel pracoval jako ředitel výroby v trutnovské tiskárně. Měl na starost hodně lidí, zodpovědnost, kam se člověk podíval… postupem času velký stres. Budil se tenkrát ve dvě v noci. Pavel: A jednoho dne jsem si řekl dost. Přestávám chodit do práce – odjel jsem do Ameriky. Přestal jsem být ředitelem a jel kácet stromy. Psal se rok 2000. V mezičase jsme už tady u nás spolu občas dělali keramiku, a když za mnou po nějaké době Věra přijela, začala tu keramiku malovat tam. Nakoupila si tam ve velkoobchodu polotovary, seznámili jsme se s jedním židem, kterému se to moc líbilo, a vzal nás k sobě do hor.

Kde přesně jste tedy žili?

Pavel: V Kalifornii. U jezera Lake Tahoe. Je to nádherné místo, kde byla v šedesátých letech olympiáda. Žili jsme u jezera, které je 2 500 metrů nad mořem, okolo jsou hory a plno lyžařských středisek. V zimě jsem tam dělal vlekaře (směje se), v létě jsem kácel stromy. Věra: Chtěli jsme tam zůstat, jenže přišlo jedenácté září a my zrovna byli v Čechách. Byla jsem těhotná s naší první dcerkou a přišel strach. Nevěděli jsme, co se děje, měli jsme pocit, že začíná nějaká válka, a tak jsme se tam už nikdy nevrátili. Pavluša pak ještě pracoval ve Švédsku a ve Švýcarsku.

Jak ses najednou dostal do Švédska a Švýcarska?

Pavel: Začal jsem s jedním kamarádem z Ameriky renovovat dřevěné podlahy a on mě tam s sebou vzal. Ve Švýcarsku jsem se doslova vyučil. Občas jsme někde renovovali celý dům. Vlastně tam s občasnými přestávkami stále jezdím. Svou zatím poslední velikou zakázku jsem dokončil před dvěma roky. Renovovali jsme šestipatrový dvě stě let starý dům. Dle přání majitelky jsme dělali podlahy až ze sedmi druhů dřeva do jedné místnosti. Vždycky si na nějaké staré stavbě nakoupila prkna a parkety, přinesla to do té místnosti, rozložila vše na zem a řekla: Tohle prkno chci mít tady a tohle zase tady. Všechno jsme to vždy nějak seskládali, a když se to vybrousilo, byla to čirá nádhera. Vznikaly nejrůznější mandaly. Té ženě je mimo jiné přes sedmdesát let a září takovou radostí ze života, která se tady moc nezažije.

Vraťme se tedy k návratu z Ameriky. Co bylo potom? Přestěhovali jste se rovnou sem do bývalého letního sídla paní hraběnky?

Pavel: To ne, chvíli nám trvalo, než jsme zakotvili. Stěhovali jsme se nejprve do Litoměřic. Pak do Trutnova, Krkonoš, Prahy, na Šumavu, ze Šumavy zpátky do Trutnova, Litoměřic, Svobody nad Úpou a ze Svobody sem do Lanžova. Věra: Naučilo nás to nelpět. Při každém stěhování jsme na místě nechali všechno. Odešli jsme s batohy na zádech a jinde začínali znovu. Vždycky když jsme měli pocit, že už nějaká životní etapa skončila, ukončili jsme ji jednou provždy. Sledem neuvěřitelných „náhod“, tedy vesmírným řízením, se nám podařilo tenhle „náš“ dům, který býval letním sídlem hraběnky, koupit za poměrně nízkou cenu. V tom, abychom to tu dali do kupy, nám hodně pomohla občasná Pavlova práce ve Švýcarsku, která je na peníze dobrá, ale na rodinný život to není. Táta po Skypu, to prostě nefunguje. Pavel: Já jsem rodinný typ, a i když si říkám, že tedy zrovna generuji nějaké peníze, jsem smutnej. Vždycky když někde něco dělám bez Věry, není to prostě ono. Čas prožitý s rodinou je nenahraditelný.

Tady u vás na zahradě jste tedy nad jahodovými knedlíky spřádali plány s Matějem Formanem?

Věra: Přesně tak a letos jsme domluveni na houby. V květnu přivezou kluci Formani celé divadlo třemi kamiony z Francie. Představení s názvem Deadtown budeme tentokrát dělat v Hradci Králové poblíž divadla Drak, protože se na Kuks nevejde. Postaví se nádherná dřevěná konstrukce a vytvoří speciální prostor, takzvaný Saloon. V Česku se bude hrát jenom na třech místech: v Brně, Plzni a Hradci, potom zase celý ten velkolepý náklad poputuje do světa. Děj je inspirovaný dobou kolem roku 1900 v USA a vynálezy, které v té době vznikly v Evropě, třeba první film. Pojali to jako poctu průkopníkům těchto technologií. Taková Forman Brothers’ Wild West Show, něco jako němá kovbojka, groteska postavená na zvukových a světelných efektech.

Zastavme se u bratří Formanů. Jak vás napadlo je pozvat na Kuks? Nebo začneme nejdřív u samotného Kuksu? Jak vlastně vaše organizování tak rozmanitých společenských akcí začalo?

Věra: Začalo to tím, že jsme se sem přistěhovali. Malá krásná vesnička, překrásné okolí, příroda… ale kvalitní kultura tady moc není. Ono se člověku nechce pořád jezdit do Prahy. Tak jsme si řekli, že když už tady bydlíme, bude fajn si ten společenský život zařídit tady. Přímo z okna hledíme na kostel, je součástí místa, kde žijeme, a tak jsme v něm zavedli vánoční koncerty. Na tom úplně prvním byli jenom naši kamarádi a asi tři místní. Tady lidi nebyli vůbec zvyklí někam chodit. Dnes jsme tu devátý rok, organizaci koncertů už si převzala obec a účast je taková, že se lidé do kostela nevejdou. Dokonce se přidaly další obce a během adventu je každý týden v jednom kostele nějaký koncert. Pochopili jsme, že ti lidé o to stojí, ale nejsou zvyklí něco organizovat, a tak ve výsledku není kam jít. Postupně jsme začali nějaké akce dělat i na Velikonoce, a protože se to všem vždy moc líbilo, rozhodli jsme se, že zkusíme něco většího.

A tím se už dostáváme ke Kuksu…

Věra: Ne. Poprvé jsme dělali větší akci v Bílých Poličanech kousek od Dvora Králové. Je tam nádherný zrekonstruovaný zámek. Akce se jmenovala Rodina a svět a bylo to osm dní rodinných workshopů – koncertů, přednášek, pohybových a výtvarných dílen – završených třemi večerními představeními Jardy Duška a divadla VIZITA. Organizačně to bylo strašně náročné, nebylo kde parkovat, hodně pršelo. Po celé vesnici vznikl veliký chaos a my zjistili, že to není úplně ideální místo. A teď už se dostáváme ke Kuksu.

Pamatujeme areál Kuks jako šedivé, ale přesto impozantní místo. Když jsme ho před lety objevili, byli jsme jím fascinovaní, ale z jeho stavu rozpačití zároveň.

Pavel: Kuks se díky rekonstrukci vyloupl do velkolepé krásy a stal se úplně ideálním místem a vzhledem k tomu, že se jeho správcům akce v Poličanech velmi líbila, byli nadšení. Od doby, kdy tam působíme, už areál přivítal mnoho úžasných hostů počínaje opět Jardou Duškem přes Hradišťan, Vlastu Rédla, Václava Koubka, Vladimíra Javorského až po kluky Formany s celým divadlem. Máme radost, že tím vším podporujeme celý kraj, jezdí sem mnoho místních, ale i přespolních – na loňské představení bratří Formanů přijela i vnučka Jana Wericha, která tu byla na pár dní z Kanady.

Letos na jaře se ale posunujete zase dál. Čím to?

Věra: Tentokrát bude celé divadlo tak veliké, že by se na Kuks už nevešlo. Jedná se o stavbu, která má 30 × 16 metrů, dřevěná, obrovská, s třípatrovým jevištěm a hlediště je ocelová konstrukce se schody pro dvě stě padesát lidí. Staví se to pět dní. Obrovská akce. Francouzská produkce. Domluvili jsme se tedy s městem Hradec Králové a jsme nadšení ze spolupráce i podpory. Celá akce dostala záštitu hejtmana, záštitu města… Je to prestižní a jedinečná akce, která otevře celou kulturní sezonu. Na Kuksu budeme pořádat akci v srpnu a zrovna teď jednáme s jedním akrobatickým divadlem z Itálie.

Duch svobodomyslného hraběte Šporka i prostřednictvím vaší energie do všeho vložené stále žije…

Věra: Hrabě Špork byl úžasný, on si třeba vymyslel, že na Kuksu bude mít lázně, a vůbec ho nezajímalo, že tam nikde není léčivá voda. Prostě si v životě hrál. Bavil se. A to je to, proč to děláme i my. Možnost se potkat, zažít něco pěkného. Přidaná hodnota je, že z výtěžku akcí podporujeme něco dalšího. Pavel: Kuks sám o sobě je raritou, málokterý zámek má takovéto prostory. Ale my to samé děláme i tady doma. Můžu tady sedět zavřenej a koukat z okna na sousedku, která bude taky doma zavřená. Nebo budu mít otevřený dveře, aby si mohl kdokoliv přijít povídat. Radost, spokojenost, rozzářený oči, to je to, proč to všechno děláme. Kdekoliv.

To je jasné, ale žijeme v době peněz. Vyplatí se vám to?

Věra: No zrovna vloni počasí vykonalo své dílo a krom toho, že vzduchem lítalo, co mohlo, jsme některá představení museli zrušit. Prodala se asi třetina vstupenek. Splácíme to dodneška.

Jak tyto náročné situace řešíte partnersky? Vyčtete si to? Pohádáte se?

Pavel: Ne. Posílí nás to. Spojíme se ještě víc a ta naše síla ještě vzroste. Věra: Loni to byl finančně hodně „propadák“, ale lidsky to byl neuvěřitelný přínos. Navázali jsme s klukama Formanovýma tak krásné vztahy, že kdyby se to celé nestalo, všechno by bylo jinak. Celá ta situace nám loni dala mnohem víc, než by mohly přinést peníze. I díky vzniklému přátelství sem letos zase přijedou s celým ohromným ansámblem. Domluvili jsme se, že k nám v létě přijedou jen tak na houby, Matěj tady u nás byl zrovna v době voleb. Seděli jsme společně u krbu a koukali na vyhlašování volebních výsledků.

Vaše nezisková organizace se jmenuje Duhový domov. Jak souvisí s kulturními akcemi, které pořádáte?

Věra: Výtěžek z loňských akcí měl být použit na výzdobu interiérů trutnovské nemocnice, dětského domova, hradecké nemocnice… Vzhledem k tomu, co se stalo, žádné peníze nezbyly. Všechno bylo domluvené, připravené, a tak jsme jim celou naši práci darovali. Poté co jsme vyzdobili trutnovskou ambulanci, se stala úžasná věc. Nemocnice zorganizovala finanční sbírku a z té budeme realizovat novou hernu pro trutnovskou nemocnici. Vzniklo takové řetězové nadšení, protože na výzdobu herny, kterou jsme dělali v Hradci, zareagoval jeden pan doktor projektem, ze kterého přibyly další peníze, a tak Pavel teď pro ně ze dřeva vyrábí pódium, strom, stoly. Náš skutečný vklad je vlastně to nadšení a peníze se postupně seženou. I ten dětský domov dotáhneme a zrealizujeme, i když jsme mohli přijít a říct: „Omlouváme se, nevyšlo to.“

Jak jste přišli na nemocnice, dětské domovy?

Pavel: Už od doby našeho života v Kalifornii jsme spolu dělali keramiku. Po návratu jsme jezdili po jarmarcích po celé České
republice, až nás jednoho dne oslovil někdo z jedné školky, zda bychom jim nevyzdobili celý interiér. Bylo tehdy po povodních a oni dostali velikou dotaci, kterou chtěli využít. A tak se rozzářila první školka, potom škola… a spolupracujeme dodnes. Postupně přetváříme celé prostory od jídelny přes chodby, učebny…

Je nějaká práce v téhle oblasti, která pro vás byla něčím výjimečná?

Věra: Školka v Mladých Bukách, kde nám během její rekonstrukce dali důvěru a měli jsme vytvořit rovnou celý interiér. Už to byla sama o sobě fantastická práce a také se o tom hodně mluvilo. Zpráva o naší tvorbě se donesla až k panu Grundovi, místnímu rodákovi a zakladateli dnes velmi úspěšné rodinné firmy, která se věnuje výrobě koberců. Přišel se na naši práci podívat, velice se mu to líbilo a vyslovil nápad vyrobit koberečky. Samozřejmě jsme se toho chytli a ptali se, kolik by jich mohl vyrobit. S úplnou samozřejmostí řekl, že do každé místnosti. Nakonec bylo patnáct koberců se stejnými motivy, které jsme malovali na zeď, a on vše školce věnoval. Absolutně velkorysý dar. Museli zastavit celou výrobu, rozmotat všechny stávající cívky, přeprogramovat stroje a celý den se tkaly „naše“ koberce. Navázali jsme neplánovaně další spolupráci, ve které budeme rádi dál pokračovat. Člověk musí pořád myslet na to dobrý. Naučili jsme se věci pouštět a věřit tomu, že funguje nějaká vyšší moc. Vždycky teprve když věci pustíme, tak se ve skutečnosti začínají tvořit.

Rozhovor jsem napsala pro Pravý domácí časopis a v originále si ho můžete přečíst zde.