“Víte Lucie, stala se mi taková věc.” říká mi žena sedící přede mnou. “Celé dva roky co TO(rozuměj moribundus) tady je, se mě to netklo. Až teď. Několik let jsem připravovala projekt, na kterém mi záleželo, který mě bavil, který mohl a měl odstartovat moji novou etapu života. Díky kterému jsem se měla a chtěla postavit na vlastní nohy.
Nemáme finanční nouzi. Otec našich dětí má velmi dostačující příjem, aby zajistil celou rodinu. Jsem několik let na mateřské a přichází čas se posunout dál. Můj projekt byl mezinárodní a měl/mohl mi odstartovat novou etapu života. Zrealizovat díky covidové situaci šel až nyní. Dostala jsem HO den před zahájením. Vše, celá organizace i jedna moje velmi konkrétní aktivita, se přesunulo na někoho jiného. Jsem mimo hru.
Ptám se PROČ?”
Stávám se zrcadlem. Dost možná to není úplně přesný výraz. Stávám se zrcadlem, abych člověku naproti mně zprostředkovala pohled za zrcadlo. Za ten první pohled, který se v zrcadle objeví. Prostřednictvím něj, dál. Dovnitř. Dovnitř svého vlastního Vesmíru, který má z určitého úhlu pohledu, svůj prostor ohraničený fyzickým lidským tělem. Jsem zrcadlo, které nabízí pohled na sebe tváří v tvář. Čelem. Čelem ke svému vlastnímu příběhu a dál. Dovnitř.
Stávám se zrcadlem. Můj osobní příběh zůstává stranou, respektive aktivuje se část, která má schopnost být zrcadlem a průvodcem “za”.
Po časové ose se dostáváme do období plazícího se dítěte. Období “plaza”. Někde ve vzduchu je přicházejíci moment změny. Dítě – “plaz” si uvědomuje, že je čas se posunout. Někde ve vzduchu i v dítěti se kumuluje energie, která v určitém momentu vytvoří jiskru a zažehne oheň. Změna stavu. Agrese – jiskra – latinský výraz pro nakumulovanou energii nového počátku.
Ale oooooooooouuuuuHa.
V případě ženy, které se příběh týká, se tak neděje. Vše je připraveno. Plaz dozrál k připravenosti postavit se na vlastní nohy. Nemusít to být rovnou první krok. Stačí se postavit na všechny čyři.
Nejde to. Někde je nějaký důvod proč to nejde.
Vyprávím to co vnímám, ženě. “Ano,”říká. “Nikdy jsem tímhle procesem neprošla. Měla jsem problémy s kyčlemi. Byla jsem v takovém strojku a potom rovnou v chodítku. Určitě jsem nikdy neudělala první krok na základě procesu, který zmiňujete.To vím.”
Jsme tam. Odpověď na otázku PROČ?
Chybějící prožitek. Zápis. Referenční bod.
Proč teď? Protože zralost/připravenost vše pochopit/změnit. Žena přede mnou je ve věku kolem čtyřicítky. Svým způsobem žila velmi “svobodně”. Za mlada hodně cestovala(v zádech podpora rodičů – analogie – strojek, chodítko). Pak se dostala do vztahu( není vdaná s partnerem mají dvě děti, vycházejí spolu dobře, partner zajišťuje finanční zázemí, nikdy si neřekli jestli spolu chtějí, nebo nechtějí mít vztah nějaké konkrétní podoby – nedefinovaná nová etapa života. Nehmatatelný nejasný “přechod”.) Následuje nový projekt a vnitřní rozhodnutí se pro “postavení se na vlastní nohy”. Vše je připraveno.
Nejde to. Moribundus. Zdánlivý důvod proč to nejde.
Moribundus. Prostor/podmínky pro zastavení se a vrácení se zpět. Prostor, který se tě neptá jestli chceš(ty chceš, ale nevíš o tom). Prostor, který tě obejme a nepusí dál. Je na tobě, zda ho využiješ a jak. On tě každopádně nenechá stejným.Stane se tvým zrcadlem, aby ses sám/sama se sebou potkala tváří v tvář.
Nabízí ti jít dál. Dovnitř. Dovnitř svého vlastního Vesmíru, který má z určitého úhlu pohledu svůj prostor ohraničený fyzickým lidským tělem.
Nabízí ti postavit se sám k sobě čelem. Čelem ke svému vlastnímu příběhu a dál. Dovnitř.
Putovat svým vlastním příběhem i časem lze. Objevit způsob jak doprožít/doprocesovat nedoprožité/nedoprocesované rovněž. Sám/a sebe nelze předběhnout, oběhnout, podlézt, přeskočit, utéct. Sám sebe nejde na věky věků zavěsit ani do chodítka či “převozníka” jiné podoby(rodiče, partneři, děti, práce, alkohol, drogy…vše na co se chceme zavěsit/zavěšujeme/závisíme)
Je čas se posunout z období plaza a postavit se na své vlastní nohy.
Nemusít to být rovnou první krok. Stačí se postavit na všechny čyři.