"Mami, ty přece nemůžeš psát knihu Aby život nebolel, vždyt' tebe život bolí."

Řekl mi jednou můj tehdy téměř čtrnáctiletý syn, když jsem tak jako už nesčetněkrát před tím nad něčím hluboce štkala...

Ani ve zmíněné knížce, na workshopech, přednáškách, konzultacích, v soukromém životě... a ani tady a teď se nikomu nesnažím namluvit, že život je úžasná procházka růžovou zahradou a pokud to tak nemáte, je s vámi něco v nepořádku.

Život není procházka růžovou zahradou...

Život někdy opravdu sakra bolí, a v dnešní době, kdy jsme se tolik odklonili od důvěry v sebe samé, kdy jsme tolik přestali respektovat individuální potřeby a tempo každého z nás, kdy jsou tolik narušeny vztahy mezi ženami a muži, rodiči a dětmi, kdy jsme většinou ztratili povědomí o celistvosti našeho Bytí, bolí často  i hodně. Je už jedno jestli jde o oblast fyzickou, psychickou nebo duchovní.

I mě život občas bolí...

Takže ano i mě život občas bolí, tápu, není mi dobře tam, kde zrovna jsem. Ne, vždycky jsem usměvavá, jako tady na té fotce a ne vždycky jsem "právě na vrcholu". A přesto, nebo možná díky tomu miluji život takový jaký je ve všech jeho podobách. Když to jde, obíhám situace a dívám se na ně z různých úhlů pohledu. Když to nejde, počkám až přijde správný čas.

Chopit se zodpovědnosti a důvěřovat

Mnohokrát jsem se přesvědčila, že je na nás zda budeme v roli oběti nebo se dříve či později chopíme v té které oblasti našeho života zodpovědnosti a budeme hledat řešení. Je na nás, zda půjdeme životem a stejně tak jako malé děti budeme s důvěrou ve smysl toho všeho padat i vstávat, dokud nechytíme rovnováhu.

Nejsme na to sami. Pojďme se podpořit...

Nebo zda se rozplácneme hned při prvním pádu a nikdy se již z této pozice a perspektivy nehneme. Pozitivní zpráva je, že nejsme sami. Planeta Země je plná lidí, kteří nás čas od času mohou podpořit, nasměrovat, pohladit, vyslechnout, upozornit na zbytečně naložené batůžky rodových vzorců a všech možných společenských svěracích kazajek. Jsem jedním z těch lidí. Můžeme mít větší či menší kousek Cesty společný. 

Jsem hluboce přesvědčena o tom, že porod tak, jak nám byl od přírody dán, je bezbolestný proces

Porody mých tří posledních dětí jsem celé prozpívala a na základě vlastní zkušenosti (nejen) jsem hluboce přesvědčena o tom, že porod tak, jak nám byl od přírody dán, je bezbolestný proces. I když jsem téměř všechny své děti přivedla na svět doma, nejsem propagátorkou tzv.domácích porodů . Ctím fakt, že každý/á z nás máme svůj osobní příběh, který má svůj smysl .Pracuji s intuitivní kresbou, věnuji se regresi do prenatálního období a práci s limbickým otiskem. Nejstarší syn má úspěšně za sebou devět let domácího vzdělávání a v současné době spolu s mužem učím formou domácího vzdělávání další tři děti.

Český projekt pro návrat důstojného příchodu člověka na svět