Úvod:

 „Mami, ty přeci nemůžeš psát knihu Aby život nebolel, vždyť tebe život bolí,“ řekl mi jednou můj tehdy téměř čtrnáctiletý syn, když jsem, tak jako už nesčetněkrát před tím, nad něčím hluboce štkala.

Ne, opravdu se nikomu nesnažím namluvit, že život je úžasná procházka růžovou zahradou a pokud to tak nemáte, není s vámi něco v pořádku? Život někdy opravdu bolí, a v dnešní době, kdy jsme se tolik odklonili od důvěry v sebe samé, kdy jsme tolik přestali respektovat individuální potřeby a tempo každého z nás, kdy jsme většinou ztratili povědomí o smysluplnosti a celistvosti našeho Bytí…bolí často i hodně. Je už jedno, jestli jde o oblast fyzickou, psychickou, nebo duševní.

Takže ano, můj milý Matyáši, a ano milá čtenářko či čtenáři, i mne život čas od času bolí. Čas od času smutním, pláču, vztekám se, řvu a nakonec zas a znovu pokorně nastavuji zrcadlo sama sobě, abych se uviděla. Když ho nenastavím sama sobě, objeví se kdokoli jiný. Můj muž, děti, okolí…

Bolest je úžasný učitel, pokud ovšem tento její aspekt objevíme. Objevuje se ve chvílích kdy nejednáme v souladu se svým vnitřním cítěním a naladěním. Objevuje se ve chvílích, kdy přehlížíme sami sebe, ztrácíme harmonii a místo Vesmírného řádu se snažíme přizpůsobit řádu uměle vytvořenému. Bolest je rozsvícená kontrolka, která nás vyzývá k tomu, abychom se zastavili. Zastavili, zpomalili a pokud nám v tom, co právě žijeme, není dobře, změnili to. Změnili směr, tempo, svůj vlastní přístup...

Při jedné z našich rodinných procházek se sedmiletá dcera pozastavovala nad sochami ukřižovaného Ježíše. Očividně z nich neměla dobrý pocit a ptala se, proč jsou téměř všude a co znamenají. Vyprávěla jsem jí tedy Ježíšův příběh a ona se zaujetím jí vlastním naslouchala.

Když jsem vyprávění dokončila, zamyslela se a řekla: „Proč tedy lidé nedělají sochy toho, jak se Ježíš znovuzrodil? Vždyť z nich by měli radost.“ Než jsem jí stačila cokoli odpovědět, otočila se a odběhla si hrát s ostatními. Měla v tom zcela jasno. Můj komentář už nepotřebovala.

A o tom to vlastně je. Je na nás, jaký úhel pohledu si vybereme. Budeme v roli oběti či se chopíme vlastní zodpovědnosti a budeme hledat řešení, tam kde si to situace žádá. Je na nás zda půjdeme životem a stejně tak jako malé děti budeme padat a vstávat, dokud jednou provždy v té či oné oblasti nechytíme rovnováhu. Nebo se rozplácneme hned při prvním pádu a nikdy se již z této pozice a perspektivy nehneme.

Rodina je živý organismus ve kterém se všichni vzájemně ovlivňují. Každý jedinec, který je v souladu sám se sebou, má ohromný potenciál. Každá rodina obsahuje obrovský rezervoár energie, pokud drží pospolu a jeden spolupracuje s druhým. Jsem velice vděčná, že mohu zažívat tu fascinující sílu rodinného kruhu, která dokáže opravdu „ zázraky“. A pokud se někdo z ní nachází zrovna „rozpláclý na zemi“, jsou tu vždy všichni ostatní, kteří pomohou. Třeba jen pouhou přítomností a účastí. Jsem vděčná za to, že držíme pospolu a máme možnost trávit spolu tolik času, kolik potřebujeme.

Přesvědčila jsem se o tom, že narozením dětí život rozhodně nekončí. V případě mne a mého muže je tomu ba právě naopak. Naše děti nám byly a jsou velikou motivací ŽÍT. Být poctivý především každý sám k sobě. Otvírat své třinácté komnaty, Pandořiny skřínky, vytahovat pomyslné kostlivce ze starých skříní, hledat jiné úhly pohledu. Učit se naslouchání, empatii, odolnosti, zdravé průbojnosti, trpělivosti, humoru, nadhledu, důvěře, zdravé závislosti, přizpůsobivosti, vzájemné podpoře, radosti z malých i velkých věcí, vášni, upřímnosti, odpouštění, přijetí… Ono to totiž jinak ani nejde. Ono to totiž jinak nefunguje. Ono to totiž jinak „bolí“?

S Láskou
Lucie