O ztraceném batůžku aneb všichni za jednoho

Jednoho dne přibíhá naše Viktorka s velikým pláčem a po chvíli se dozvídáme, že postrádá svůj nádherný modrý batůžek s vyšitým stromem a jablky, pasoucí se lamou a dívkou s hustými černými vlasy zapletenými do copů. Při podrobném vyptávání docházíme k tomu, že ho zapomněla předešlý den na toaletě obchodního domu Ikea. „Určitě tam bude.“ snaží se malou dcerku uklidnit muž a obratem vytáčí číslo ztrát a nálezů. Všichni ho nadějně pozorujeme. Nastává chvíle čekání a poté už slyšíme vzdálený hlas paní v telefonu… Batůžek nikdo neodevzdal. Není. Holčička opět srdceryvně pláče, a je tedy na mém mateřském umění celou záležitost nějak vyřešit. 

S vědomím toho, že nejlepším řešením je věci odevzdat, voláme vyšší instance, vytváříme rodinný kruh a usedáme na polštáře k hořícím kamnům. Dcerky ještě mizí ve svých pokojích a po chvíli přinášejí každá svůj obrázek batůžku. Lama, strom s jablky, dívka s copy, krásné ornamenty… Vše je naprosto přesné a jako živé. Kruh začínáme propojením se za ruce a zvoláním spolu s klasikem: „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.“ Vtipná věta z vtipné parodie, ale ve své podstatě velmi důležitá. Rodina je základ státu, slýchala jsem jako malá v období socialismu. Až mnohem později jsem pochopila, co všechno v sobě zdravá, nenarušená rodina ve skutečnosti skrývá a jakou má ohromnou sílu. Každý z nás vymýšlí nějaké krátké rýmování na téma návratu batohu do rukou Viktorčiných, vzniklé rýmy společně zpíváme a tančíme. Místo slz přichází na řadu smích. Nakonec každý z nás žádá o návrat batůžku zpátky k nám. Žádáme všechny dobré Bytosti o pomoc. Víly, jednorožce, delfíny, anděly, skřítky. Děti se překřikují a jsou nadšené z toho, kolik máme v našem Vesmíru pomocníků. Nejsme tady na to sami. Dokonce i lamu z batohu jsme toho večera ruku v ruce požádali o návrat. 

O naší cestě do Monaka, kasinu a velikém bohatství 

Ani nevím, jak to vlastně vzniklo a kdo na tu myšlenku první přišel. Možná já, možná můj muž a možná náš nejstarší syn. Každopádně byla zima, na našem účtu v bance bylo veliké prázdno a my seděli všichni v kruhu před hromádkou peněz a rozpočítávali, co všechno z ní musíme zaplatit, co kdo potřebuje, co si můžeme odpustit, co lze získat jiným způsobem než za peníze a která platba se dá odsunout případně na později. A v tom někdo vyslovil větu: „Chtělo by to pořádnou výhru.“ 

Jak zmáčknutím tlačítka na lampě se nám všem rozzáří oči. Rázem se necháváme unášet na vlnách fantazie a jeden přes druhého vykřikujeme své obrazy, které se spouští v souvislosti s vidinou velikého množství peněz. „Koupíme vééééélikou loď!“ křičí čtyřletý Kryštof. „Já chci svůj pokoj!“ volá šestiletá Joannka… Éterem se vznášejí další věty a slova: „Já chci koně…, nový dům…, budeme cestovat…“ „No, počkejte, musíme k té výhře nejdřív nějak přijít.“ vstupuji do pomyslných vln kypícího moře představ. „Pojedeme do kasina!“ volá někdo. „Do Monaka!“ přidá se další. „Kdo je pro?“ ptám se. „Jáááááá, jáááááá, jáááááá, jáááááá, jááááááá, jáááááá, jáááááá!!!“ volají jeden přes druhého, včetně dvouletého Adama. Všichni jsme nadšeni, oči nám svítí a z radosti vytváříme v kruhu takové teplo, že sálající kamna mohou stěží konkurovat. 

„To nejde,“ říká můj muž, kterého vlny právě vyhodily do oblak, kde se neudržel, a pod tíhou reality přistál na zem, „nemáme na cestu peníze.“ 

Něco málo o (hudební) výchově 

To si takhle naše Joannka usmyslela, že chce housle. Aby to nebylo přání jen tak lehce přehlédnutelné, byla právě první adventní neděle. Děti trávily den u našich přátel... A večer byly velmi nadšené, že psaly dopis Ježíškovi a všechno, co napsaly se jim splní, protože je to prostě jasné. 

Hleděli jsme tedy s mužem na bílý papír, přes který bylo hůlkovým písmem napsáno HOUSLE. Lehce se mi orosilo čelo při vzpomínce na hudební výuku nejstaršího syna před pár lety. Po několika týdnech jeho hry na flétnu, muž přikoupil další dvě. Pro mne a pro něj. „Budeme ho motivovat,“ říkal nadšeně. Foukali jsme tedy společně do fléten a čekali, až se přidá. Nepřidal se… 

„To nebude ono, chce to něco jiného,“ pravila jsem já a v první třídě přihlásila syna do pěveckého sboru. 
Po třech týdnech mi syn oznámil, že písně typu : "Byla jedna bedla, ráda by si sedla..." opravdu zpívat nebude. 

„Budeš!“ byla jsem tentokrát neústupná až do doby, kdy jsme šli v pololetí na první pěvecké vystoupení. Zatímco ostatní děti stály čelem k publiku, naše dítě stálo bokem. Stálo bokem v první řadě po celou dobu koncertu. Nezpívalo.