Kosmonaut v časoprostoru – střípky z individuálních konzultací

Na pomyslném začátku byl kluk, který téměř nejedl, neprospíval a když se k tomu ještě přidal fakt, že v období puberty hodně času prospal, rodiče už byli bezradní.

Rozehráli jsme „hru“. Já v roli chlapce, rodiče v rolích rodičů. Ocitla jsem se v pozici jakéhosi pomyslného kosmonauta létajícího časoprostorem bez možnosti dosednout na planetu Zemi. Jakoby mi scházela přistávací plocha. Nevěděl jsem kam letím a proč. Scházel mi pocit jakéhokoliv smyslu života.

Stalo se to vlastně hodně rychle. Stačila vteřina, kdy se moje oči v určitém momentu nemohly propojit s očima maminky a vteřina, kdy mě tolik lákající tátova náruč nepřipadla bezpečná. „Vždyť on mě neudrží/nepodpoří/neunese, má co dělat sám se sebou…“ letí mi hlavou myšlenka. Vteřina zavřených máminých očí se protahuje donekonečna, nemám se kam napojit. Rezignuji. Jsem vyčerpaný ze snahy udržet sám sebe v existenci. Bez napojení na rodiče je pro mě život příliš namáhavý.

Snažím se chod svého života držet hlavou. Během konstelace si v roli chlapce musím hlavu doslova držet s pocitem, že jestli ji pustím, rozsypu se na kousky. V jednu chvíli vnímám, že je maminka rozlobená.“ Jak ti mám pomoc. Co víc pro tebe mám udělat?“, ptá se. Slyším její slova, ale nijak je necítím. Jako kdyby byla za nějakým neprůstřelným sklem. Je to pro mě postava, která něco říká. Hlavou vím, že je to moje maminka. Hlavou také vím, jak se ode mě sluší a patří se chovat a také co od ní mohu očekávat/požadovat. Necítím však nic.

To samé s tátou. Občas mě při pohledu na něj zašimrá paprsek čehosi hřejivého v hrudi, občas mnou projede touha být u něj v náručí… to vše ale ve velkém překrývá mlha čehosi a výsledná zpráva mé hlavy o objektu mužského pohlaví, která je mým tátou. Vím jak se sluší a patří se chovat, vím co od něj mohu požadovat/očekávat. Pozoruji tátu z určitého odstupu. Vidím, jak se z místa kde seděl zvedl, vidím jakou má potřebu pohnout se a neví kam. Vidím jak váhá zda jít na moji, nebo máminu stranu. Nakonec se rozhodne a postaví se vedle maminky… své ženy.

Oba dva stojí v určitém napětí proti mě. Já, kosmonaut v časoprostoru. Kdesi v hlubinách sebe cítím lehké uspokojení. Pozornost. Ano. Snažím se upoutat pozornost. Vším co dělám, respektive vším, co bych dělat měl a nedělám, se snažím upoutat pozornost. Mám ji. Konečně se mi to podařilo.V postavě chlapce popisuji svoje rozpoložení rodičům.

Ženě stékají slzy po tváři. „Já už vím“, říká. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, strašně jsem se lekla. Moje první reakce byl úlek. Měli jsme tehdy desetiměsíční mimino a já si nedokázala představit jak to zvládnu. „Vzpomeň si cos mi řekl, když jsem za tebou přišla s tím, že jsem v jiném stavu,“ obrací se na svého muže. „Strašně jsem se lekl. Řekl jsem, že to nemůžeme zvládnout.“ I muž má v očích slzy. „Přitom my jsme oba další dítě chtěli, „říkají mi oba najednou…“ale ono to přišlo moc brzy.“ „My jsme ho nepřijali.“ „My jsme ho „pozvali“, ale když přišel, tak jsme ho nepřijali…“

Oběma se po tvářích kutálí slzy. Postava chlapce, kterou v tu chvíli zastupuji, prožívá velikou úlevu. Uvědomění rodičů je velmi léčivé. Přistávací plocha na kterou se už třináct let pokouším přistát, dostává viditelnou a hlavně použitelnou podobu. Moje tělo je už třináct let připoutáno k planetě Zemi silou gravitační, moje duše dosedá a prostřednictvím propojení s rodiči se napojuje na lidský druh. Na sebe, v sobě, do sebe. Máma, táta, dítě. Základní triáda každé psychicky i fyzicky zdravé lidské bytosti.

Společně domlouváme ještě varianty řešení situace v reálné realitě. Vystupuji z role a už z pozice jedné Lucky hledím na tu krásu přede mnou. Žena & Muž v objetí a nekonečně dlouhý polibek. Ruce se mi automaticky skládají do tvaru ve kterém se žehná.

Dokonáno jest.