„Máma“ aneb střípky z individuálních terapií

Stojí přede mnou žena a zároveň maminka 23 letého mladého muže. „Tak JEHO porod, Luci. Tak často se mi v myšlenkách vrací.Tak často si říkám, že si ho potřebuji znovu prožít.Tak často se mi opakují určité situace…A tolik se toho bojím.“

Nádech výdech, oční kontakt, který v pozici JEHO nemohu vůbec zrealizovat. Opouštím mámino tělo…a máma mizí v nedohlednu. Následuje páááááááááááááááááááááááááááááááááááááááád. Padám hluboko do neznáma a někde v mojí pradávné paměti se mi vybaví „země“. Hlína, stromy, vůně, houby, vlhkost….kameny.Dávná, ale dobře známa vzpomínka. Na co? V postavě mladého právě narozeného muže couvám a vzdaluji se od postavy matky. Bezmyšlenkovitě dopadám na podlahu v rohu útulné čajovny, kde se fyzicky nacházíme…a hledím na hromádku kamenů. Beru do rukou jeden z nich. Má tvar srdce. Moje kotva. Můj zdroj.

Postava matky se zvedá přisedá ke mě a naléhavě mě hladí. Její doteky jsou mi cizí. Nic necítím.Neprožívám. Vím, že tady není. Doteky, které vnímám na zádech se ve skutečnosti neodehrály. Ba co víc. Jsou to doteky, které se měly odehrát a neodehrály. Jsou to doteky jejichž deficit vyřešil ON, odpojením se od potřeby naplňovat lidské potřeby. Kameny, hlína, houby, stromy…hlavně žádné lidské potřeby.

Na chvíli vystupuji z role a jeho nechávám pomyslně ležet u hromádky kamenů.

„Ty tady nemůžeš být, Maruško“, obracím se na ženu. Pokud se vracíme do okamžiku JEHO narození, ty tady prostě nejsi.“ Ženě stékají po tváři slzy a zanéchávají černé stopy. „Já, já ale nemůžu jít pryč. Já ho nemůžu vidět takhle. To bolí. Já mám potřebu s ním být. Chci ho hladit. Chci být u něj. “ „To nejde. Musíš pryč.“  Cítím v sobě velice ráznou a rozhodnou sílu. Beru ženu za ruku a odvádím jí na pohovku. “ Tady si lehni a tady budeš ležet! Tady. Ani se odsud nehneš! Lehni si a lež.“, říkám s velikou razancí.

„To je ta sestřička. Ta pitomá sestřička, která mi nedovolila s ním být. Ona za všechno může. Ona mi neumožnila to nejdůležitější, co vůbec může být. Mám vztek. Já mám strašný vztek.“

Mluvíme chvíli o obětech a vinících a vinících a obětech. Děje se dějí. Náhody neexistují.

Vracím se zpět do role mladého muže a zároveň v konstelaci právě narozeného dítěte.

Posunujeme se v čase. Přesunuji se z původního místa blíže k matce, stále si ale držím dost velký odstup. Od ní. Od lidí. S sebou si beru kamenné srdce. Můj zdroj.Moje jistota.

K ženě které hledím do očí, necítím nic. Vidím ji. Vnímám ji.Vím že je mojí matkou. Zároveň je pro mě člověk ke kterému mám důvěru. Jeden z mála. Vím, že je pro můj život něčím důležitá, zároveň vůči ní nemám sebemenší pocit, nebo myšlenku. Jako by mezi námi bylo neprůstřelné sklo. Vidím, že pláče. Připadám si jako divák nějakého filmu. Přede mnou běží nějaký příběh. Vidím ho, ale zároveň se mě nijak nedotýká.

Popisuji stav ženě.

„Jak ti mám pomoci? Jak v tobě mám probudit city/vztahy k lidem?“

Svírám v rukou kamenné srdce. Je studené. Studí mě od něj ruce. Nerozumím jí. Slyším, že mluví, ale vůbec nevím co chce. Nechci na svém módu nic měnit. Nechci nijak pomoci.Nechci navazovat vztahy s lidmi. Jsem v módu „přežít“. Projít trasu odsud tam a dost. Nic víc, nic méně. Přežít.

„Jak ti v tom je? Proč v tom chceš zůstat? Jsi šťastný?“, ptá se stále plačící žena/matka.

Není mi nijak. V ničem nechci zůstat. Jsem v módu přežití. V mém mozku jakoby nebyla jiná myšlenka, pokud tedy neberu v potaz výraznou vzpomínku na hluboký pád. Páááááááááááááááááááááááááááád, strach, neznámo…kámen. Ještě že mám v ruce ten kámen. Kdyby mi ho někdo vzal, totálně se mi rozboří svět.Rozpadnu se na miliony kusů. Ne. Ani náhodou. Moje jistota.

„Ty ty kameny znáš. Víš k čemu který je. Rozumíš jim. Znáš les. Znáš stromy. V lese se dokážeš pohybovat v mnoha úrovních…Co u toho prožíváš? Proč to samé nechceš prožívat ve vztahu k lidem?“ptá se žena/matka.

Kameny znám. Rozumím jim. Znám les. Znám stromy. V lese se dovedu pohybovat na mnoha úrovních…Tělem se mi rozlévá pocit krásného vnitřního klidu a tepla. Cítím.

„Dokážeš se pohybovat v různých módech. Umíš to. Proč to neděláš ve světě lidí. Ve vztazích?“, pokračuje žena/matka dál v otázkách.

„Les znám. Důvěřuji mu. To jsem já.“ odpovídám v pozici mladého muže.

Slyším ji. Vnímám ji. Mluví ke mě „jazykem“/pocitem/energií, kterému rozumím.

Něco se děje. Minimálně v mé hlavě se něco děje. Umím se pohybovat v různých módech. Umím. Ano umím. Proč to nedělám ve světě lidí? Říká, že mohu to samé prožívat ve světě lidí. Můj mozek šrotuje na plné obrátky. To „něco“ co znám, přenést do světa lidí a mezilidských vztahů. Informace. Informace, která zapadla tam, kde doposud bylo hutné nic. Hluboký pád. Díra. Jedna moje ruka jako pod vedením jakéhosi autopilota pouští kámen, zatímco druhá ho stále svírá. Polovina těla začíná dělat různé mikropohyby jakoby si tělo chtělo protáhnout každý milimetr sebe. Postupně uvolňuji krk a krouživými pohyby hlavu. Chvíli hlavou bez zastavení kroužím. Mizí čas i prostor. Po nějaké době, se opět v režii autopilota otáčím a odnáším kámen/srdce zpátky k ostatním kamenům. Druhá polovina těla dělá stejné pohyby jako před chvílí polovina první. Uvolnění. U srdce hřeje. V rukách tepe. Cítím velikou potřebu někoho obejmout. „Mami, pojď ke mně.“

Žena/maminka vstává a  svého syna, kterého v tu chvíli zrcadlím, objímá. Doteky, které se měly kdysi odehrát a neodehrály. TEĎ. TEĎ. TEĎ. TEĎ.

Prožívám velikou úlevu a určitou satisfakci. Konečně. Konečně. Konečně. Zastavit se a být. Zastavit se a cítit tu nekonečnou bezpodmínečnou lásku. Kdesi v sobě vnímám obraz dítěte na mámině prsu. Blaho. Nekonečné blaho. V horní části těla se mi rozlévá teplo. Zpívá. Slyším jak zpívá. Vím, že nemohu maminku pustit, dokud se nerozleje po celém těle. Stále mám studené nohy. Mám potřebu rozproudit teplo skákáním. Skáčeme v objetí společně. „Mami“  „Mami“ „Mami“ „Mami“ „Maminko“ vychází z mého hrdla a zaplavuje mě veliká radost z toho, že nepřichází ten známý hluboký pád, ale opakující se rytmus. Nahoru.Dolu. Nahoru.Dolu. Vyskočit…dopadnout a dotknout se země. Vyskočit … dopadnout…dotknout se země. S mámou. Ruku v ruce s mámou. Spolu. Teplo prostupuje mýma ledvinama. Cítím jak mě v nich hřeje a vlna tepla pokračuje dál do nohou. AHA, tak ono to bez mámy nejde. Nejde dosednout nohama na zem. Nejde se plně integrovat do těla. „Máma“ je Cesta do světa lidí. „Máma“ je napojení na lidský druh. Portál, s mnoha atributy a rovinami, který nelze minout.Gravitace je síla, která nás spojuje s planetou Zemí. „Máma“ je síla, prostřednictvím, které se napojujeme na lidský druh.

Gravitace, je univerzální silové působení mezi všemi formami hmoty a právě tím se odlišuje od všech ostatních interakcí. Gravitační interakce je nejslabší ze základních interakcí, má nekonečný dosah a je vždy přitažlivá. Nejvýznamněji tedy působí na objekty o velké hmotnosti(zdroj Wikipedie)

Máma, je speciální  silové působení mezi dvěma lidskými jedinci a právě tím se odlišuje od všech ostatních interakcí. Mateřská interakce je nejsilnější ze základních interakcí, má nekonečný dosah a je vždy přitažlivá. Nejvýznamněji tedy působí na vlastní děti. (zdroj Máma Viky, Matyáše, Kryštofa, Jonny a Adama)

A zase konec jedné pohádky. Konec, nebo snad začátek?

PS:“Každý z těch, kteří se dostali tam, kde jsou, museli začít tam, kde byli. (Richard Paul Evans)