O „špatném“ Honzovi a bezpodmínečné Lásce

Pokusím se, i když se mi to zdá vlastně nemožné. POCIT. Jak zachytit pocit, který se dá ve skutečnosti jen prožít? Máma&Syn, Syn&Máma, Žena&Muž, Muž&Žena, Srdce & Rozum… Není to zas tak dávno, kdy jsem prožila v kruhu dalších žen Požehnání Ženského Lůna. Není to tak dávno, kdy další den na to odvážela „našeho“ Kryštofa houkající záchranka po pádu z výšky střemhlav. Není to tak dávno, kdy se mi otevřelo téma Žen&Mužů a Matek&Synů víc, než kdykoliv před tím a spolu s dalšími souvislostmi se doslova vybízelo k pochopení.

A přesně v těchto dnech přišla nejedna prosba o konzultaci/zrcadlení na téma Matka&Syn potažmo Žena&Muž. Spolu s tím vším přišel i nápad všechny ty lidi včetně mě spojit a vhlédnout do tématu společně. Spolu s tím přišel i prostor kde. Spolu s tím přišel i den kdy. „Ve středu, říkal oheň,“ napsal mi jeden muž. Ve středu v čase Samhainovém a novoluní. OKa. Poté, co několik lidí nemohlo a další odpadli pár hodin před domluveným začátkem, sešli se čtyři stateční: dvě Ženy & dva Muži. Přesně na stejném místě, kde proběhlo ono Požehnání Ženského Lůna bez projevení úcty k mužskému pohlaví. Tendence vše „odpískat“ byly během dne veliké, ale zároveň ještě silnější pocit, když ne tady&teď v Samhainovou středu, tak nikdy. V tomhle životě už nikdy. Teď. ??

Na začátku zrcadlení byl Muž. Říkejme mu třeba Honza. Honza měl pocit, že je špatný. Špatný. Špatný. Špatný… a zase špatný. „Kampak budeme vhlížet?“ ptá se zrcadlo .“No tak asi máma“ odpovídá. „Máš pocit, že za to, že se cítíš špatný, může máma?“ ptá se zrcadlo znova. „No já nevím. Asi jo.“ „Co kdybychom zůstali u tebe? Co kdybych ti zrcadlilo tvoje špatné já?“ nabízí zrcadlo. „Aha. A to by šlo?“ Ptá se překvapeně. „Šlo“, odpovídá zrcadlo a už cítí jak se do něj vlévá ohromná síla veškerého Honzova „špatného JÁ“. Pod taktovkou Vesmírné režie se rozehrává hra. „Špatné JÁ“ a Honza jsou nerozlučná dvojka nespočet času. Honza mu věnuje veliké množství energie a pozornosti. Hýčká ho jako miminko v bavlnce. Vyživuje. Vykrmuje. Všude ho vodí s sebou. Je z toho co vidí překvapený. „To dělám já?“ „A jak s tím mám přestat?“

Do „hry“ vstupuje žena oděná celá v červeném. Tváří se smutně. „Kdo jsi?“ „Jsem tvoje Srdce.“ Ve chvíli, kdy se objevuje Srdce, „Špatné JÁ“ ustupuje a přichází o sílu. Přítomnost Srdce mu nedělá vůbec dobře. Srdce nabízí Honzovi granátové jablko a „špatné JÁ“ se neustále snaží zaujmout pozornost. Snaží se Srdce dostat pryč ze společného prostoru, neustále mu přes hlavu háže Honzovu mikinu.

„Já už se na to nemůžu dívat,“ vstupuje do hry postava dalšího muže. Jde k Srdci a nabízí, že se společně „Špatného JÁ“ zbaví. „Kdo jsi?“ ptají se všichni. „Jsem ROZUM.“ Postava muže v roli Rozumu se snaží chytit Srdce za ruku, ale Srdce odmítá. „Ne já se s Rozumem za ruku držet nebudu.“ Rozum i Honza jsou zmatení. Srdce je smutné, protože má pocit, že mu nikdo nenaslouchá. Naslouchat srdci se zároveň ukazuje jako cesta, která oslabuje energii „špatnému JÁ“.

Ve chvíli kdy je Honza se svým Srdcem, nemůže vstoupit do stejného prostoru a drží si odstup. „Já ti mám naslouchat?“ „To jsem vůbec nevěděl. A co mám ale dělat s tím „Špatným JÁ?“ „Je otravné,“ říká Rozum. Společně s Honzou ho berou a zavírají do vedlejší místnosti. „Špatné JÁ “ je tam.Vytěsněné, ale existující. Za dveřmi je slyšet neustálé Honzovo přemítání co s ním a hlas Srdce. Promlouvá. Honza utichá a naslouchá. Otvírají se dveře. Oba přicházejí ke „Špatnému JÁ“, objímají ho a hladí po hlavě.“ Špatné JÁ “ zalévá pocit blaha. Pokládá hlavu na hruď ženě, která je v roli Srdce a prožívá velikou euforii.

V tu chvíli se stane cosi. Jakoby zmizel čas a prostor. Postava „špatného JÁ“ se ocitá zároveň kdesi ve Vesmíru a zároveň prožívá pocit malého právě kojeného dítěte. Absolutní slast. Nádhera. Nekonečno. Hojnost. Spokojenost. Láska. Postava pozvolna zvedá a narovnává hlavu. „Láska. Já jsem Láska.“ Prostor na chvíli zaplavuje všeobecná spokojenost… i když postava Rozumu jakoby nevěděla kam patří. Ve vzniklé skupince Honza, Srdce, Láska… jakoby pro Rozum nebylo místo. „Aha, tak já ti mám naslouchat? No to já vůbec nedělám. To jsem vůbec nevěděl… vždyť já tě teprv hledám…“

Postava srdce pomalu odchází. „Kam jdeš?“ptá se zmateně muž. „Vždyť se poslouchej. Ty mě hledáš“. Já tady už zase nejsem. Musím pryč.“ Srdce odchází a postava Lásky klesá v kolenou. „Ne, co to zase děláš? To bolí. To strašně bolí “ volá Láska, která klesla k zemi. „Když já mám strach. Já mám z něčeho strach.“ „Já se cítím strašně otupělý,“ říká Rozum. Láska se proměnila v ohromnou bolest a odchází do jiné místnosti. Zavírá za sebou dveře.

Bolest se proměňuje na ohromný vztek.Všechna ta veliká síla Lásky, jako by nemohla uplatnit svoji kapacitu a potlačením té velkoleposti se proměnila na bolest, bolest na vztek a protože čas v oddělené místnosti byl neskonale dlouhý vše nabralo podobu veliké nenávisti. Nenávist dostává takovou sílu, že rozráží dveře a vrací se zpátky do místnosti kde jsou všichni tři zbylí. Muž Honza, Srdce, Rozum. Každý na jiném místě. Honza hledá svůj důvod strachu až v jedné chvíli vyslovuje slovo „máma“. Nenávist zplna hrdla křičí. Znova a znova. Hluboký křik beroucí se Bůh ví odkud. „To bolí. To strašně bolí.“ „Co bolí?“ ptá se hlavní hrdina příběhu. „To slovo. To slovo „máma“ strašně bolí.“ Žena v červeném a zároveň postava srdce usedá a bere Honzu do náruče. Přikrývá ho červenou dekou.

Čas jakoby se zastavil a do hry vstupuje Srdcem vytažená karta na které je žena s malým děťátkem na hrudi. Karta má jméno Bezpodmínečná láska. Slovo „máma“ se objeví na scéně ještě několikrát a pokaždé je doprovázeno velikým křikem. Rozum se pokaždé když bolavá nenávist křičí, zas a znova lekne. Srdce mluví o tom, že nemůže Rozum ani vidět, ale po vytažení karty Bezpodmínečné Lásky ho přikrývá červenou dekou. Rozum všem sděluje, že mu není dobře a je v jakési paralýze. Honza se v jednu chvíli zvedá a mluví o tom, že nemůže najít vztah ke své mámě. Opět křik. Nenávist/Bolest bolí. Hodně.

Honza se rozhoduje pro odpuštění. Nenávist si rozvzpomíná na pocity Lásky. Potřebuje se dostat k Honzovi a Srdci, aby byla opět Láskou, ale v cestě jí brání Rozum. Nemůže k nim dojít a vynechat ho a zároveň k němu jít vůbec nechce. Rozum zabalený do červené deky, stále zůstává v jakési paralýze.

Honza odpouští. Srdce mu dává velikou podporu. Láska se opět stává láskou a přesunuje se k rozumu. Pečuje o něj. Nalévá mu čaj. Masíruje mu záda. Hladí ho po hlavě. Dlouho. Jakoby chtěla vyplnit každičkou jeho buňku. Rozumu je dobře. Přichází srdce a Honza. Dvě ženy& Dva muži , Láska &Srdce a Rozum a Honza. Všichni pospolu. Ztrácí se čas. Pocit absolutního BLAHA.

Obě ženy: Láska &Srdce zpívají. Bezpodmínečná láska. Zdroj. Vesmírné „mateřské ňadro“ ze kterého prýští nekonečná hojnost, slast a spokojenost. Zdroj, který je v životě dospělého člověka nade vše. Není třeba se svazovat nekonečnými požadavky vůči maminkám a nekonečnými pocity viny vůči synům. Na začátku měla být Bezpodmínečná mateřská láska v podobě mámina prsa a z něj prýštící nekonečný pocit, uspokojení a naplnění potřeb. For ever. Bůh Ví proč jsme se stáhli ze srdcí do hlavy a prsa nahradili Sunarem. Je čas. Je čas spojit to, co k sobě odjakživa patří. Láska&Srdce&Rozum=Člověk (u)s POKOJený. Žena&Muž. Jeden z mužů vytahuje kartu: DOKÁŽEŠ TO.

Na úplný závěr přichází ještě karta: Andělská ochrana. Samhain je čas opustit vše staré. Děje se?❤

PS: V proběhlém čtvrtečním Červeném stanu, jsme hledaly důstojnou „náhradu“ za výraz „kozy“, který si těžce jedna z žen nesla od táty z dětství. Slovo „prsa“ se v tu chvíli zdálo být poněkud prázdné. Dnes už vím. ŽIVOT. NAPLNĚNÍ FYZICKÝCH, PSYCHICKÝCH I DUŠEVNÍCH POTŘEB. SPOKOJENOST. HOJNOST. BEZPEČÍ. PŘIJETÍ. KOTVA. BEZPODMÍNEČNÁ LÁSKA. ❤?

Pokud jste dočetli až sem, tak tohle ještě zvládnete. Když jsme, my čtyři aktéři celé té Vesmírné kompozice seděli poté v obětí, všimla jsem si oblečení každého z nás. Žena – postava SRDCE, byla celá v červeném a na krku měla přívěšek Květu života, Já coby LÁSKA (původně tedy „Špatné JÁ“, bolest, vztek, nenávist), jsem přišla v kombinaci růžovozelené a na krku mi viselo srdíčko z granátků, Muž a postava ROZUM měl na tričku kompas, jehož růžice ve středu ukazovala množství různých směrů, jen se rozhodnout a muž HONZA byl v košili s límečkem…v podstatě takový „OBYČEJNÝ ČLOVĚK“? Na žádném oblečení jsme se samozřejmě nedomlouvali? Značka: TO NEVYMYSLÍŠ❤