Porodní příběh: MATYÁŠ

Příběh, který „prošlapal“ cestu na svět stovkám ne-li tisícům dalších lidí.

Tento porodní příběh píši s odstupem téměř deseti let. Píši ho ráda, protože jak mi ten chlapeček před očima odrůstá, je milé se vzpomínkami vrátit do časů, které byly a daly základ časům přítomným i budoucím. Které daly základ knížce Aby porod nebolel, která si dál žije svým požehnaným životem. Píši ho v tento čas, protože už mohu vzpomínat i na věci, které jsem sama sobě dlouho vyčítala, nebo mne mrzely. Všechno je k něčemu dobré.

„Mattyth Jáh(u) ” s významem „dar od Boha”

O Matýskovi jsem se poprvé doslechla u kartářky. Paní mi vyložila karty a řekla: „Do roka budete mít chlapečka.“ Už cestou od ní jsem věděla, že se bude jmenovat Matyáš. Neměli jsme ho tedy do roka, jak předpovídala, ale do dvou. Nicméně od té doby byl už nějakým způsobem s námi. V duchu jsem si s ním povídala a těšila se na „setkání“. Jednoho dne jsem si koupila v bazaru malou krásnou hračku – miminko. Usmívalo se na mne širokým úsměvem a bylo „moje“. Ve stejný den jsem v lékarně zakoupila těhotenský test. Doma se ukázalo, že je pozitivní….

Nejkrásnější stav Bytí

Z těhotenství jsem byla nadšená a měla  pocit, že nic krásnějšího jsem snad nepoznala. Jednoho dne mě zaujal v rádiu hlas ženy. Zaposlouchala jsem se do tématu a zjistila, že ona žena je porodní asistentka. Hovořila o Centru aktivního porodu v Praze na Bulovce. Její vyprávění o možnostech porodu v CAPu mi přišlo fascinující a přitom přirozené zároveň. Tehdy mne napadlo, že jestli mám někde rodit, tak jedině tam. Když asi za týden přinesl partner noviny, kde byl článek opět o CAPu a fotky pokoje s vanou a velkou dřevěnou postelí, rozjeli jsme se tam. Začali jsme tam po zaregistrování jezdit na přípravné kurzy pro rodiče, které vedla právě již zmiňovaná paní z rádia – Zuzana Štromerová. Poprvé jsme viděli filmy o porodech, učili se s partnerem oba správně dýchat…. Zuzana mi připadala velmi mateřská a moc jsem si přála, aby porod Matýska probíhal právě za její asistence.

Termín porodu byl vypočítaný na patnáctého prosince a všechny moje kolegy a kolegyně jsem docela pobavila, když se mě naše přednášející na kurzu psychotroniky , který jsem tehdy absolvovala, zeptala, kdy mám termín. Moje odpověď byla: „Dneska“. Měla jsem přesně naplánovaný program do sedmnáctého prosince – to byl podle mého pocitu den kdy se děťátko narodí. Večer už jsem byla poněkud nervózní – nic se nedělo a já neměla na další den nic v plánu. Jen tak sedět v paneláku a čekat se mi tedy rozhodně nechtělo. Než šel můj partner spát, poklepal mi ještě na břicho a řekl: „Tak zítra tě čekáme…“.

Bolest všech bolestí

Já už se do postele nedostala. Někdy po půlnoci přišly lehké kontrakce. Navlíkala jsem vánoční řetězy a kontrakce protancovávala. Bylo mi dobře. Během dopoledne jsem zavolala na číslo CAPu – k mému tehdejšímu zklamání, měla službu porodní asistentka Ivana. Když jsem jí popsala jak se věci mají, řekla mi, že ještě nerodím a že máme zavolat později. Rozhodla jsem se tedy „vydžet“. Zaťala pěsti a zuby a modlila se, aby čas utekl co nejrychleji. Za další dvě hodiny mne překvapila velice intenzivní bolest. Byla jsem jí natolik zaskočená, že už jsem nebyla schopná znovu asistentce volat. Vše vyřídil partner a domluvil setkání ve dvě hodiny před CAPem. Asi je jen málo šílenějších situací, než nasednout s ohromným břichem a ještě ohromnějšími bolestmi do malé, staré Škodovky 120 a vydat se v dopravní špičce z Kladna do předvánoční Prahy. Dnes s dalšími třemi zkušenostmi z následujících porodů vím, že kdybych zůstala doma a soustředila se už jen na své tělo a miminko, do hodiny bych měla chlapečka v náručí. Byl však rok 1999 a já neměla zkušenost ani vlastní ani mé mámy, která vždy říkala, že si z mého příchodu na svět nic nepamatuje… a tak jsem v té malé škodovce prosila všechny svaté o pomoc s pocitem, že jestli tohle přežiji, tak už přežiji vždycky všechno… Čekala mě ještě hodina čekání v zaparkovaném autě, před porodnicí, neboť porodní asistentka přišla o hodinu později. Řvala jsem bolestí, zkroucená na zadní sedačce a mezi kontrakcemi zachytávala pohled vykuleného řidiče, který parkoval auto hned vedle nás.

Divadelní představení  a bolest, bolest, bolest.

Koněčně Ivana dorazila a já myslela, že vše už bude mít hladký průběh. Jako by však nestačil už ten fakt, že jsem se v duchu vyrovnávala s asistentkou, která mi „neseděla“, přišly pro přirozený porod další „úžasné“momenty. S připnutým monitorem na břichu jsem musela vyplnit jakýsi dotazník, byla jsem v podstatě formou jakoby dotazu obeznámena s přítomností studentky medicíny, vyslechla jsem hovor porodní asistentky s uklízečkou. Uklízečka byla velice empatická, bohužel ne ke mně, ale k asistentce, která si postěžovala, že má v troubě rozpečené vánoční cukroví.Moje počáteční domácí euforie byla Bůhví kde. „Jste otevřená na pět prstů, do hodiny to bude“. Volný pohyb po pokoji zmírnil moje bolesti, sprchovala jsem si břicho ve vaně, hopsala na míči, pokoušela se vrátit k domácímu tančení. To vše za dohledu mého partnera, asistentky, studentky a občas projdoucí uklízečky. Cítila jsem sama v sobě křeč. Copak mám teď náladu na divadelní představení? Co tady dělají ti lidé? Není snad tohle intimní záležitost, stejně tak jako když došlo ke zplození? Hodiny nelítostně ubíhaly. Prosebně jsem k nim vzhlížela – vždyť už jsem přece měla rodit. Ivana mne znovu kontroluje. Nespokojeně kroutí hlavou. Mám pocit viny za její nedopečené cukroví, čím víc chci vše urychlit, tím víc se porodní proces zastavuje. Ptám se jí, jestli mi může nějak pomoci. Nabízí mi propíchnutí plodového vaku, aby odtekla voda – dodává, že by bylo lepší kdyby kdyby se to stalo „samo“. Poznamenává, že na místnost, ve které jsme, už čeká další maminka. Mám pocit úplného selhání. Ani po umělém protržení plodového vaku nedochází k urychlení porodu. Naopak mám pocit, že je vše mnohem horší. Pokouším se miminko vytlačit, vše je opět velmi bolestivé a nemohu najít nějakou úlevnou pozici. Docházejí mi síly. V mezičase usedám na porodní stoličku. Sděluji okolním pozorovatelům, že už nemůžu. „Můžete“, opakuje mi Ivana, která už je stále se mnou.

Střelec for ever

Partner mne podpírá zezadu, třesou se mi nohy, mám problém se na nich udržet. „Zhluboka dýchejte“, podporuje mě asistentka. Partner zhluboka dýchá. Dýchá přesně tak, jak nás to učili na přípravném kurzu. Ruší mě to. Vadí mi, že jsem nahá, zatímco kolem mne jsou všichni oblečení. Kolem šesté (osmnácté) hodiny mi partner oznamuje, že vidí hlavičku – vlásky. “ Už to bude „. Ztrácím přehled o čase. Všechno jde mimo mě.  Zaznamenávám opět uklízečku a čím dál tím víc bílých plášťů kolem sebe. Uběhne dalších čtyřicet minut. Vidím rozmazaně postavy, bude muset zasáhnout doktor. Je to přeci moje dítě. Musím to přeci zvládnout. „Matýsku, prosím pomoz mi“. Cosi povoluje…vystřelí ze mne jak raketa…chlapeček. Za deset minut sedm (18.50), čtyři dny před Štědrým dnem, cítím na svém těle moje dítě. To je moje dítě. Mattyth Jáh z hebrejštiny Dar Boží. Jsem fascinovaná tím vším. Bílé pláště mizí. Zůstáváme my tři.

Děkuji Ti Matyáši za tu první neopakovatelnou zkušenost. Děkuji Ti, že jsi proklestil cestu nejen svým sourozencům a podnítil mě v přemýšlení o tom, co je přirozený porod.

Miluji tě. Bůh ti žehnej. Zapsáno l.p. 2009

AMBA AMBA JAI JAGADAMBA
JAI BHUVANESHWARI JAI JAI MUKAMBA