Štafetový rozhovor v Pravém domácím časopise

Redaktoři PDČ představují redaktory PDČ.

OTÁZKY: Anna Veselovská
ODPOVĚDI: Lucie Suchá Groverová

Jaká byla Lucka před 20 lety? Co se jí honilo hlavou a po čem toužila? Vzpomeneš si na to, nebo to jde okolo tebe?

To je hezká otázka. Lucka před dvaceti lety pro mě není minulostí. Jsem to stále já, jen poněkud vybarvenější, rozvinutější, jasnější a také zdravější, radostnější, bližší sama sobě. Toužila jsem po pochopení smyslu života, domečku v horách, početné rodině, radosti ze života. Konkrétně před dvaceti lety jsem dennodenně běhala k svatému obrázku s Panenkou Marií na Karlově mostě a vytrvale jí předkládala svá přání a děkovala za jejich naplnění. Dennodenně. Splnila se.

Podle vyprávění funguje vaše poměrně mnohačlenná rodina trochu jinak, než je obvykle zobrazováno.

Nejsem si tak úplně jistá, že fungujeme „jinak“. Někdy je nám fajn, někdy se hádáme. Součástí udržitelné harmonie je stejně jako v přírodě občas i pořádná bouřka, temno či krupobití. Někdy máme pocit, že jestli je někde ráj na zemi, tak je to právě v tom našem příběhu, a jindy zase přichází naprostá jistota, že nic blbějšího než právě ten náš příběh už snad nemůže být. To, co na nás asi působí „trochu jinak“, je fakt, že s mužem oba pracujeme na volné noze a trávíme díky tomu hodně času spolu. No a když už ho tak spolu trávíme, máme i prostor kloubit naše potřeby s potřebami našich pěti potomků, které mimo jiné vzděláváme formou domácího vzdělávání. A protože to domácí vzdělávání je opět veliký prostor, tak poměrně hodně cestujeme po Čechách i Evropě a to vše dohromady nám dává smysl čili nás činí v mnoha oblastech spokojenými.

Jak u vás doma probíhá vstup do nového roku?

Rekapitulujeme rok uplynulý, děkujeme za vše, co jsme mohli prožít, i za lekce, kterými každý rok projdeme, a vytváříme záměry na rok další. Jíme čočkovou polévku a sázíme mince do země.

Přijde mi, že ti některé příčiny a situace v životech lidí přijdou zcela transparentní. Pro spoustu těch, o kterých jsi vyprávěla ze svého života, jsi měla neobvyklá, ale velice funkční řešení. Jak se vypořádáváš s tím, když lidé okolo tebe nevidí situaci jako ty? Ty bys třeba z jejich bludiště znala cestu ven a oni tápou. Je to jejich životní lekce. Co se v tobě děje, když víš, že bys uměla pomoct, ale nemůžeš?

Od malička jsem velmi citlivá, nevnímám svět kolem sebe prostřednictvím slov, ale pocitů. Vnímám mezi řádky. Těžko se to popisuje. Dávám si pozor na to, abych nedávala nevyžádané rady, ale čas od času se stane, že v nějaké diskuzi na určité téma nahodím nějaký můj úhel pohledu a zpětné vazby jsou různé. Od stavění na pomyslný piedestal po nepřijetí. Sama ze své zkušenosti vím, že člověk nemůže předběhnout sám sebe. Některým věcem člověk nemůže porozumět, dokud do toho porozumění přes různé životní lekce nedozraje. Nemá smysl zasahovat, pokud se s protijdoucím, ať je to kdokoliv, nepotkám na půli cesty. Respektuji procesy každého z nás a respektuji jejich smysl, i když někdy na první pohled vypadá nepochopitelně nebo hodně bolavě.

Tvoje vhledy do životních situací ti pomáhají pomáhat. Vyjma toho, že máte rodinné nakladatelství, živíš se také vedením workshopů. O jaké oblasti jde?

Moje úplně základní téma, kterému se věnuji, je těhotenství a porod. Jenže vzhledem k tomu, že porod je vstupní brána do života, která obsahuje všechno, na co si člověk vzpomene, rozšířila jsem v uplynulých letech svoji práci i na témata týkající se vzdělávání, přechodu z dětství do dospělosti, smrti, peněz. Tento rok se budu intenzivně věnovat také tématům ryze ženským, budou workshopy pro matky a dcery, ale i ženy a muže.

Jak poznáš, že jsi na workshopu dobře odvedla svoji práci?

Je to poznat už během workshopů. Miluji ten proces, kdy je první den takové zvláštní napětí, které postupem polevuje, dochází k plno „aha momentům“, pochopení, úlevě. Postupně se lidem rozzáří oči, změní držení těla, přichází jiný úhel pohledu na to, co dosud bylo tíživé, nevyřčené nebo zakuklené v podobě nějakého fyzického problému. Dostávám plno zpětných vazeb, lidé se vrací, přivádějí své partnery, děti, snachy. Jsem za to, co dělám, velmi vděčná. Je to dar.

Opomineme-li to, jestli ti záleží na materialistických věcech a jak, co by měl držet v ruce tvůj blízký jako dárek, aby tě to potěšilo jako předmět?

Předmět jako dárek mě potěší, at’ už je ručně vyrobený, nebo koupený, ale s ohledem na to, že skutečně ladí se mnou. Že člověk, který mi ho dává, o mně přemýšlí, vnímá mne nebo se třeba i zeptá, co bych si přála. Těch předmětů by mě aktuálně potěšilo hned několik: myčka na nádobí, zrcadlovka nebo třeba kvalitní přístroj na přehrávání hudby a reprobedny.

Tak už víme, co by tě potěšilo, ještě nám řekni, co tě dobře pobaví, a pak se rozloučíme.

Je toho hodně. Říkám, že Vesmír je velkolepě vtipný režisér. Kdo nás ale s mužem každé ráno neskonale baví, je naše maltézačka Jaiya, která vždy, když si chceme dát ranní pusu ještě v posteli, přiběhne odkudkoliv jak střela a vrazí čumák mezi nás. Z každé strany jí tedy přistane jedna pusa. Je neuvěřitelná. Chlupatá láska. Každý den nás dostane zas a znova.

Rozhovor byl publikován v Pravém domácím časopise a v originále si ho můžete přečíst zde.